„Nechci po studentech biflování nazpaměť, chci přemýšlení a interakci,“ říká profesor Jan Libich

Co pro něj profesorský titul znamená, kudy vedla jeho cesta na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava a na jakých projektech v současné době pracuje, se dozvíte v následujících řádcích.

Cesta Jana Libicha vedla z rodné Ostravy na studia do Prahy, poté pracoval v Brazílii, na Novém Zélandu a ve velké Británii. Nyní působí v Austrálii, kde už sedmnáct let přednáší o ekonomii. Od roku 2013 působí také na Ekonomické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava. V posledních letech se jeho výzkum zaměřuje i na oblasti vzdělávání, ve snaze přispět ke zlepšení českého školství. Inspiraci sbírá i tím, že v Austrálii chodí jako pomocník učitele do hodin svých dětí a na středních školách v Česku pak se studenty rozebírá, jak se efektivně učit. Za svou pedagogickou činnost byl studenty několikrát zvolen přednášející roku na La Trobe univerzitě v Melbourne. V roce 2012 získal cenu australské vlády za přínos studentům.   

Prezident Zeman jmenoval 8. května nové profesory, mezi nimi i vás. Znamená pro vás zisk profesorského titulu vrchol kariéry?

Vnímám to jako ocenění mé dosavadní práce, ale v zahraničí se ve vědě na tituly nehraje. Je to o kvalitě výzkumu, jeho přispění společnosti a v tom mám doufám ještě vrchol před sebou. Pro mě osobně je nejvíce naplňující, když mohu diskutovat se zanícenými studenty a kolegy a vzájemně se posouvat v našich názorech na různá společensko-ekonomická témata.

Jaká byla vaše cesta na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava?

Ostrava je mé rodné město. V roce 1993 jsem na VŠB-TUO dokonce dělal přijímačky, ale nakonec se rozhodl jít do Prahy, hlavně abych okusil nezávislý studentský život. Proto jsem byl rád, že mi od roku 2013 má Australská univerzita umožňovala trávit každý rok polovinu času v Česku a mohl jsem přijmout úvazek na VŠB-TUO.

Co vás vedlo k tomu, že jste pokračoval ve vědecké kariéře po zisku inženýrského titulu?

Měl jsem pocit, že toho o světě vím příliš málo a zároveň mě lákalo cestování. Pokračování ve studiu byla možnost, jak uspokojit obě tyto oblasti. Původně jsem zkoušel Japonsko, ale pak jsem v roce 2002 dostal stipendium Australské vlády na doktorské studium v Sydney. Mezitím jsem se otloukal dva roky v Brazílii, na Nové Zélandu a Británii. Mimochodem, ten pocit, že ještě spoustě věcí nerozumím, mám pořád… (smích)

Na jakých projektech v současné době pracujete?

Mám několik různých projektů. Jeden z nich se snaží popsat stav současného finančního systému, identifikovat jeho slabé stránky a navrhnout zlepšení. Jiný zkoumá, jak lépe měřit riziko makroekonomického propadu a jak se mu vyhnout. Další projekt se týká vyjednávání mezi zeměmi ohledně opatření proti změně klimatu a proč často selhávají. Také se snažím modelovat, jak vznikají hony na banky, kdy lidé v panice vybírají své vklady (nebo skupují toaletní papír ve velkém, jak jsme viděli během pandemie koronaviru). Dřívější projekty se věnovaly také reformě pravidel fotbalu, roli vzdělávání pro rozvoj země atd.

Kde se o nich můžeme dozvědět více?

Ty akademické studie jsou k dispozici online, ale jsou často příliš technické pro laického čtenáře. Proto se snažím psát o výzkumu jednoduchým jazykem v tisku. V minulosti to bylo především prostřednictvím mé rubriky v Hospodářských novinách nazvané „Ekonomix Jana Libicha: akademický výzkum ve službách reálného světa“. Ty články jsou k dispozici na www.ihned.cz/ekonomix, ten poslední například obsahuje debatu Spejbla, Hurvínka a Máničky o ekonomickém růstu a jestli lze štěstí koupit za peníze. Ale s tou popularizací výzkumu se nikdy nezavděčíte všem, jak je vidět z jednoho vtipného komentáře pod tím článkem. Zněl „Důvěra v názory ekonomů musí zřejmě procházet nějakou krizí, že tito cítí potřebu prezentovat svůj pohled na svět prostřednictvím dřevěných loutek“.

Jak se snažíte vést svoje studenty?

Pro mě je klíčové jejich samostatné uvažování. Hned na první přednášce studentům vysvětlím, že po nich nebudu chtít žádné biflování nazpaměť, ale přemýšlení a interakci. Stejně jako učitel národů J. A. Komenský vnímám diskuzi jako klíčovou pro rozvoj znalostí a schopností. Existuje spousta výzkumu, který ukazuje, že když mluvíme, tak náš mozek mnohem kvalitněji přemýšlí. Proto si toho více pamatujeme a rozumíme tomu do větší hloubky.

To je zajímavé, můžete k tomu říct něco více?

To by bylo opravdu na dlouhé povídání. Zmínit můžeme například výzkum autorů Colina Rose a Louise Gollové, ukazující, že po 48 hodinách si v průměru studenti pamatují 70 procent toho, co diskutovali s ostatními, 80 procent toho, co použili v životě a dokonce 95 procent toho, co se snažili naučit někoho jiného. Přesně, jak to J.A. Komenský tušil. Naproti tomu si pamatujeme jen deset procent toho, co jsme četli. Takže to drcení učebnic a skript před zkouškou je opravdu velmi neefektivní způsob studia. Bohužel si to studenti neuvědomují.

Chodím proto v Česku na střední školy a diskutuji se studenty a pedagogy o tom, jak se efektivně učit. Přál bych si, aby se české školství posouvalo správným směrem, a proto jsem v posledních letech na toto téma psal články v tisku a vystupoval v médiích. Pokud by to čtenáře zajímalo, tak se může podívat například na diskuzi v ČT v Otázkách Václava Moravce o reformě vzdělávání s českým ministrem školství Plagou, mou přednáška na Colours of Ostrava, nebo povídání o učitelích ve Fokusu Václava Moravce.   

V Austrálii chodíte pomáhat do výuky svých dětí. S čím konkrétně pomáháte?

Děje se to u dětí v prvních čtyřech třídách. Ten rodič pomáhá třeba se čtením, počítáním, zábavnými aktivitami atd. Nebo se věnuje konkrétní skupince studentů, kteří potřebují něco dohnat či naopak chtějí jet rychlejším tempem. V Austrálii je velká snaha přizpůsobit výuku potřebám každého jednotlivého studenta. A neporovnávat je mezi sebou, takže se tam neznámkuje, i hodnocení na konci semestru jsou pouze slovní. A klasické české písemky a zkoušení u tabule by tam člověk rozhodně nenašel. Výchozím bodem je, že není třeba žáka motivovat zvnějšku známkami či tresty, protože má přirozenou vnitřní touhu se něco naučit a posouvat. Stačí mu vytvořit stimulující a nestresující prostředí. Velké množství výzkumu tomuto přístupu dává za pravdu. Ukazuje, že ta vnější motivace funguje pouze krátkodobě nebo vůbec, na rozdíl od té vnitřní.

Spoustě školáků dnes dělají problém přírodní vědy – zejména matematika, často ale i fyzika a chemie. Čím to je, že si k těmto předmětům někteří vybudují zášť?

Před lety jsem napsal článek pro Lidovky nazvaný „Zabíjí škola touhu po vzdělání?“. Rozebírám v něm data ohledně oblíbenosti školy a náplně výuky. Závěrem bohužel bylo, a na mnoha školách (i když ne všech) stále je, že v Česku žáci chodí podstatně méně rádi do školy než v ostatních zemích (podobně zaostáváme v oblíbenosti školy i mezi českými učiteli). Kromě toho stresujícího prostředí je to zjevně způsobeno důrazem na biflování a papouškování faktů, zprostředkovaných nudným monologem učitele. A nejvíce se to projeví právě v těch přírodních vědách. Například v tom článku zmiňuji, že v hodinách chemie měli naši studenti čtyřikrát méně často experimenty než ve Finsku, a téměř třikrát méně samostatných projektů než v Maďarsku. Podobně tristní byla naše bilance ohledně práce žáků ve skupinkách či dvojicích, která je například v Austrálii velmi využívaná.

Jak po práci odpočíváte?

Na akademické práci je obtížné vypnout, člověku hlava neustále šrotuje, když se snaží přijít na kloub nějakému problému. Chodíme proto se syny sportovat a již od studentských let cvičím jógu. Nejvíc mě ale nabíjí pobyt v přírodě, v lese, na horách.