Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku

Až za hranicí komfortní zóny začíná to pravé dobrodružství

Až za hranicí komfortní zóny začíná to pravé dobrodružství
Do léta je ještě daleko a od toho minulého už také uplynul nějaký čas. Máme pro vás další cestovatelský příběh, tentokrát se studentem Fakulty strojní Filipem Tomáškem, který na babetě dojel až do Gruzie a zase zpět.

Filipův příběh začíná ne zrovna veselou příhodou - v roce 2018 se rozešel s přítelkyní, a protože neměl plány na léto, přihlásil se do low cost race závodu. "Jedná se o desetidenní cestu po Evropě, bez peněz," říká Filip na začátku svého vyprávění. Závod ho tak nadchl, že chtěl jezdit každý rok, nakonec se mu to ale rozleželo v hlavě a rozhodl se, že zkusí něco nového - jet na babetě do Gruzie.

Gruzii, zemi na rozhraní Evropy a Asie, si vybral proto, že má rád hory. Gruzie je spjatá s Kavkazem, je to stát poměrně hornatý. "Rád chodím po horách a tímto jsem si splnil svůj sen. Musel jsem ale toho hodně zařídit, například se naučit něco o babetě, zažádat si o víza do Ruska, potřeboval jsem na babetu státní poznávací značku, sháněl jsem peníze. Řekl jsem si, že čím více financí seženu, tím lepší vybavení budu mít," vysvětluje Filip. 

A pak přišel den D, kdy usedl na babetu a odjel vstříc novým dobrodružstvím. Bez České republiky projel devět zemí. "Nesmírně mě překvapilo, jak jsou lidé milí a hodní. V Turecku byli fantastičtí," vzpomíná a jedním dechem dodává:"Co 30 až 50 kilometrů jsem měl pauzu, aby si babeta trochu odpočinula. Sedával jsem na odpočívadlech a všichni se na mě smáli, dávali mi čaj, jídlo. To jsem musel dokonce dávat i zvířatům, kolik jsem toho měl," směje se Filip. Milí byli i lidé na Ukrajině a v Rusku. "Když jsem přejížděl hranice z Polska na Ukrajinu, věděl jsem, že už jsem mimo. V Polsku a na Slovensku se ještě cítíte jako doma," dodává.

Na Ukrajině se poprvé bál - spal u jedné rodiny na zahradě. "Sice mi nabídli, abych spal u nich, ale já si postavil stan venku. Řekli mi, že mě budou chodit kontrolovat. Říkal jsem si - chodit kontrolovat, aby věděli, že jsem v pohodě, nebo chodit kontrolovat, jestli spím." Nic se ale nestalo a tak Filip věděl, že lidem může věřit. "Byli to velmi zajímaví lidé. Na Ukrajině není střední vrstva, buď tam máte, nebo nemáte. Tito lidé šli pro vodu k sousedům, aby mi mohli udělat čaj, moc toho neměli a přitom byli tak šťastní, vděční za život," zamýšlí se Filip. Na horách v Gruzii se pak potkal s ukrajinským velvyslancem, který mu vyprávěl příběhy ze života. "V Turecku jsem potkal jednoho z jejich nejznámějších umělců, který mi dokonce udělal fotku. A potkával jsem spoustu studentů," vypočítává Filip. Podle něj je cestování právě o lidech, ne o penězích. 

Nejšílenější zážitek, také spojený s lidmi, má ze Srbska. "Spal jsem na dálnici, na odpočívadle, babetu jsem měl pár metrů od sebe, zamkl jsem řízení a věci k tomu, zadělal je plachtou a šel do stanu spát. Pravidelně jsem se v noci budil a kontroloval, zda je vše OK," vypráví mladý strojař. Ale když o dvě hodiny později vykoukl ze stanu, babeta tam nebyla. Okamžitě vytočil 112. "Bohužel, pánové neuměli anglicky. V tom momentu jsem babetu zahlédl, stála o 30 metrů dál, měla vylomený box, kde jsem měl věci, plachta byla pryč a některé věci mi chyběly. Chtěl jsem jít zpátky do stanu, pro klíče, abych ji mohl převézt zpátky, někdo z něj ale vyběhl i s mým batohem, kde jsem měl doklady, paměťovky nebo vypůjčený dron," popisuje scénu vystřiženou jako z kriminálního seriálu Filip. Znova vytočil 112, kde mu konečně předali někoho, kdo umí anglicky. "Vysvětlil jsem mu, že mě okradli, že nemám doklady. Slíbili mi, že někoho pošlou, a tak jsem jim poslal přes aplikaci Whatsapp svou polohu a čekal," vypráví dál. Čekal a slyšel, jak na odpočívadle někd chodí. "Nůž jsem měl v batohu, v ruce jen šroubovák. Čekal jsem, nemohl jsem tušit, kolik jich tam je," dodává. Když policie přijela, zloděj se lekl - kousek od babety se objevil Filipův batoh, ve kterém zůstal jak dron, tak i doklady či paměťové karty. "Jediné, co zmizelo, byl stativ a benzin." Policie odjela a Filip se šroubovákem a teď už i nožem v ruce čekal, až začne svítat, aby se zase mohl vydat na cestu. "Pravděpodobně mě chtěl krást bezdomovec," dodává k příběhu. 

Angličtina nebyla problém jen v Srbsku, ale také třeba na Ukrajině, v Rusku či Turecku. "V Rusku a na Ukrajině a také v Gruzii jsem mluvil rusky, se studenty v Turecku anglicky, a když neuměli ani jednu řeč, pomohl nám překladač," říká. Dobrodružství podle něj začíná až za hranicí komfortní zóny, člověk na takové příhody vzpomíná celý život. "Určitě to nebyla má poslední cesta. Vysněnou destinací je pro mě celý svět a už teď přemýšlím, kam  zase pojedu," uzavírá svůj příběh s úsměvem Filip Tomášek. 

 

Fotografie: facebooková stránka Filipa Tomáška 

 

 

Vloženo: 9. 12. 2019
Kategorie:  Aktuality
Zadal:  Administrátor
Útvar: 9920 - Vztahy s veřejností
Zpět