Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku

Ing. Špok, absolvent HGF z roku 1962, vzpomíná na studia na naší univerzitě

Ing. Špok, absolvent HGF z roku 1962, vzpomíná na studia na naší univerzitě
Ke studiu na tehdejší Vysokou školu báňskou nastoupil po přijímacích zkouškách 6. září 1957. Zapsán byl jako řádný student Hornické fakulty, sídlící na Slezské Ostravě.

"Společně se mnou začalo první ročník studovat dalších 140 spolužáků z celé republiky. Postupně jsme se seznamovali na cvičeních a přednáškách a zejména při životě na kolejích. Míst na kolejích mnoho nebylo a část našeho ročníku prožila první rok v dřevěném finském baráku v parku za budovou fakulty," vzpomíná Ing. Špok. V domě bylo asi 12 pokojů pro 3 spolubydlící, společné umývárny a WC, topilo se uhlím v klubkách. Studenti se přes den stravovali v menze, večer navštěvovali blízkou restauraci U rozhledny. "Často jsme si poroučeli studentský řízek, což byl krajíc čerstvého chleba se sádlem a cibulí," usmívá se letošní účastník Diamantové promoce. Do moderních kolejí Jana Opletala na Hladnově se přestěhovali hned po jejich dostavění v r. 1958.  

Život v tehdejší Ostravě byl úplně jiný, než v jeho rodné horské obci Morávka, kam se vracel jen o některých nedělích. Ostrava byla opravdu černá, ráno čistá košile byla k večeru nepoužitelná, přes okna pro šedý prach nebyla vidět obloha, uhelný prach sedal do očí. Nad ulicemi jezdily lanovky s uhlím a hlušinou, večerní obzor osvětloval čerstvý koks z koksoven a žhavé potoky lávy z městských hald, neutuchající dunění vycházelo z kováren Vítkovic. Černé oči měli nejen havíři, ale vlastně všichni obyvatelé města. Bylo to díky dolům a hutím opravdové ocelové srdce republiky.

Studijní kolektiv Špokova ročníku byl velmi různorodý. "My nejmladší jsme měli v prvním ročníku 17, nejstarší 23 let. Mnozí z nás měli za sebou hornické učiliště či hornickou průmyslovku. Pocházeli převážně z hornických revírů celé republiky od Příbrami, přes Trutnov, Duchcov, Sokolov po Jižní Moravu," dodává. Nejvíce studentů samozřejmě bylo ze severní Moravy, nepřehlédnutelnou skupinu tvořili Poláci z Karviné, Orlové či Bohumína. Ti pocházeli vesměs z hornických rodin a toto řemeslo dědili po několik generací. "Byli mými dobrými kamarády, a i když většina z nich už není mezi námi, musím zmínit jejich jména: Karel Kubiczek, Tonda Mokrosz, Adam Potysz, Ondřej Sznapka, Karel Kulig, Láďa Janik, Brunek Ocisk, Ota Pieter, Jura Ciencala, Pavel Samiec. S posledně jmenovaným a Mirkem Vlčkem (spolužákem z místeckého gymnázia) jsem žil po celou dobu studia na společném pokoji. Se všemi jsem se stále stýkal při přátelských posezeních u piva a většinu z nich doprovázel i na poslední cestě…"

Studium na vysoké škole mělo jiná pravidla než na jedenáctiletce, vyžadovalo více samostatností a pracovitosti. "Museli jsme si správně rozvrhnout síly, aby se vše nenashromáždilo až ve zkouškovém období. Já se vždy snažil nastupovat na první zkušební termíny, protože zkoušející předpokládali, že se na ně hlásí ti, kteří jsou nejlépe připraveni. Hned u své první zkoušky (3. ledna 1958) jsem se proslavil. Byla z mineralogie, kde jsme museli rozpoznat stovky minerálů a správně je zařadit. Tento předmět přednášel obávaný doc. Waleczek, který neváhal vyhodit od zkoušky třeba všechny přihlášené studenty. I v den mé první zkoušky toto pravidlo dodržel, přede mnou odcházeli moji kamarádi jeden za druhým s verdiktem: nevyhověl. Já byl mezi posledními a hned s výbornou," vzpomíná Ing. Špok s úsměvem.

Vyučovala je řada profesorů, docentů a odborných asistentů, které respektovali a vážili si jejich odborné úrovně. "Ze základních obecných předmětů se chci alespoň zmínit o prof. Štěpánském, který nám přednášel matematiku, fyzikáři prof. Cabicarovi, deskriptiváři doc. Hajkrovi, který se později stal rektorem VŠB, z odborných předmětů si naší úctu zasloužil prof. Neset (důlní měřičství), prof. Sládeček (větrání), prof. Novotný (výstavba dolů), dr. Brdička (bezpečnost práce), prof. Pácl (povrchové dobývání), doc. Vavro (hlubinné dobývání)," jmenuje. Snad největší vědeckou autoritou byl pro studenty prof. Ing. Dr. mont. Alois Říman, DrSc., člen Akademie věd, který za svůj život publikoval okolo 150 vědeckých a odborných prací a byl i autorem základních učebnic hornictví. "Skládal jsem u něj zkoušky z mechaniky hornin, hlubinného dobývání ložisek i projektování dolů."

V rámci svazácké organizace studenti připravili a organizovali řadu akcí, na které rád vzpomíná. Byly to např. studentské vědecké konference, ročníkové večírky i reprezentační plesy, majáles, sportovní soutěže, nebo vydávání vlastních ročníkových novin pod názvem VŠBaňák.

Poslední společnou akcí byl slavnostní průvod na poslední přednášku na fakultě v r. 1961 "Nepříjemnou samozřejmostí byla i organizace nejrůznějších brigád, na kterých jsme se naopak skamarádili jinak než na cvičeních či u piva," říká.

 

Jedna z těchto brigád se konala ve Stonavě pod heslem: „My stavíme stavbu, stavba staví nás“ na staveništi budoucího Dolu ČSM. Bylo to v roce 1958 a Ing. Špok tehdy netušil, že této šachtě věnuje více jak 30 let svého života. Na jedné historické fotografii z jeho archivu je zachycen ve výkopu kanalizace pro zařízení staveniště budoucího závodu ČSM.

Jiné brigády, např. na dolech OKD, nebo na pomoc městu či zemědělství byly organizovány přímo školou a vždy vyvolaly řadu kritiky. "Zvlášť jsme si zapamatovali řepnou brigádu v JZD Klokočov v říjnu 1960, kdy jsme kromě práce v chladném a blátivém poli celý týden konzumovali koňské maso na nejrůznější způsoby," vrací se v myšlenkách do dob studií Ing. Špok. JZD mělo totiž kromě rostlinné výroby i koňskou farmu. 

   

Trochu jinou studijní disciplínou byla vojenská příprava včetně vojenských cvičení a tělesná výchova, kterou studenti absolvovali na samostatných katedrách ve městě. "Více oblíbená byla samozřejmě tělesná výchova, v rámci níž jsme např. absolvovali dvě lyžařská soustředění v Nízkých Tatrách." Zvláště vzpomíná na první soustředění v dřevěné, dnes již neexistující chatě pod Chabencem, kam museli pěšky a hlubokým sněhem vystoupat 10km trasu s převýšením skoro 800 m a cesta pro nejschopnější trvala 4 hodiny, pro nejslabší 6 hodin. Chata byla až po střechu zasypaná sněhem, k dřevěným záchodkům byly prokopány tunely ve sněhu, topili si dřevem a konzumovali zásoby potravin, které  si sami donesli. "Část zásob masa nám přitom v noci sežral ovčácký pes místního chataře," směje se dnes historce náš absolvent.

Samozřejmě žádné telefonické spojení neexistovalo, když byla mlha a vraceli se z výcviku, musel vždy někdo stát venku a hlasitě volat, aby některé družstvo chatu neminulo. Při zpáteční cestě si nejschopnější z nich, lyžařský instruktor a odborný asistent katedry tělesné výchovy Kozák, zlomil nohu a museli ho na improvizovaných nosítkách transportovat do údolí. To další soustředění v hotelu Srdiečko na jižním svahu Chopku byl už hotový luxus. Je třeba uvést, že se v té době vyučovalo 6 dnů v týdnu a o nedělích se často chodilo do dolů na krátkodobé brigády či předfárání. "Někteří z nás si přivydělávali i kreslením výkresů z deskriptivní geometrie pro ty, kteří to neuměli a mohli si to zaplatit. Mně technické kreslení šlo docela dobře a jeden můj výkres byl dokonce dlouhodobě vystaven za sklem na katedře matematiky a deskriptivní geometrie, takže jsem ho mohl hrdě ukázat své dceři, když začala v roce 1983 na stejné škole studovat."

  Stejně jako na základní škole či gymnáziu se Špok snažil o co nejlepší studijní výsledky, takže za pět roků měl ze všech zkoušek a klasifikovaných zápočtů jen výbornou či velmi dobrou. "Narazil jsem až v pátém semestru na prof. Sládečka z větrání, který mi za neznalost indikace metanu pomocí benzinové lampy udělil známku 3. Protože to byla jediná trojka, povolil mi tehdejší děkan Hajkr opravnou zkoušku, a tak jsem mohl při promoci 24. června 1962 převzít červený diplom," říká hrdě. Kuriózní na tom bylo to, že benzinovou lampu použil jen jednou v životě v době nástupní praxe u VOKD, pak byla z důvodu bezpečnosti z dolů vyřazena. Na promoci Hornicko-geologické fakulty v Domě kultury ve Vítkovicích se sešlo neuvěřitelných 194 absolventů, z toho 149 z denního a 45 z dálkového studia. Diplomy předávali tehdejší děkan Oldřich Hajkr a rektor Teofil Chlebovský.

Od devátého semestru a v době obhajob a závěrečných zkoušek však studenti byli zaměstnanci dolů a šachet všech revírů a poslední ročník vlastně studovali dálkově. "Vzhledem k tomu, že jsem od 4. ročníku studoval specializaci hlubinné dobývání a výstavba dolů, měl jsem zájem o nástupní praxi na VOKD," vysvětluje Špok. Podařilo se mu dostat na závod 31- hloubení jam, který v té době patřil k nejmodernějším v republice. Zde nastoupil 20. 9. 1961 jako hlubič na hloubení severních jam Dolu ČSM ve Stonavě a přitom  absolvoval všechny předepsané zkoušky a zápočty předposledního semestru a na tomto závodě vypracoval i svou diplomovou práci. Vzhledem k poslednímu ročníku u VOKD a při započtení všech prázdninových brigád na Dole Hlubina, kdy  si od svých 17 let přivydělával na studia, měl v době ukončení studia za sebou 411 odfáraných směn v podzemí.

"I po dokončení studia jsem se stále se svými spolužáky setkával, ať už pracovně, nebo jen tak u piva. Pravidelně, v podzimních termínech, jsme si připomínali svou promoci na VŠB. Bylo to vždy co 5 let a mezitím v létech končící pětkou nebo nulou," říká. Na přípravě těchto srazů se také částečně podílel, hlavním organizátorem však byl Kazek Golasowski. Bylo jich dosud 14 a všechny byly zadokumentovány kromě fotografií i podpisy na tradiční „hornické kůži“. Zprvu se setkávali na rekreačním středisku Dolu Doubrava v Horní Lomné, kde se sešli celkem 9 x, v posledních létech pak v areálu VŠB v Porubě. "Na prvním setkání v r. 1982 nás bylo 63, na posledním v r. 2017 už jen 21. Při něm jsme minutou ticha uctili památku 54 spolužáků, kteří se daného data nedožili. Kolik se nás sejde a na koho už budeme vzpomínat v roce 2022?"

 V tomto výčtu je i slavnostní „Zlatá promoce“ konaná 14. září 2012 v prostorách VŠB-TUO za účasti ještě žijících profesorů a pod záštitou děkana Hornicko-geologické fakulty prof. Ing. Vladimíra Slivky, CSc., dr.h.c., který každému se zúčastněných předal pamětní list k 50. výročí ukončení vysokoškolského studia.

 

 

 

Celou akci pak zakončili slavnostní hostinou v menze VŠB-TUO, na které nechyběl ani tradiční hornický šachťák, který pro ě připravil a přímo ho vedl slavný kantor prof. Ing. Pavel Prokop, CSc. Během oslav zlaté promoc zahrál na housle i Zdeněk Mráz, spolužák a bývalý primáš cimbálové muziky Technik, který na sraz přiletěl až z daleké Floridy. "Dodnes si všichni pamatujeme datum zlaté promoce, protože ten se stal památečním i tím, že večer byla vyhlášena prohibice (po potvrzených případech otravy alkoholem v naši republice), a my si ještě při šachťáku mohli připít „tvrdým“, po 20. hodině už jen vínem," uzavírá. "Vzhledem k svému věku jsem v učebnách své Alma Mater strávil jen 5 % svého života, a přesto na tuto etapu svého života nikdy nezapomenu."

Vloženo: 25. 5. 2022
Kategorie:  Aktuality
Zadal:  Administrátor
Útvar: 9920 - Vztahy s veřejností
Zpět