Proč jste si pro svá studia vybrala právě VŠB-TUO? Jak se vám tady studovalo?
Vybrala jsem si VŠB-TUO, protože mě vždycky bavila technika a technické myšlení – zkoumání toho, jak věci fungují a hledání jejich souvislostí. Čistě humanitní obory by mě asi tolik nenaplňovaly, chyběl by mi v nich takový ten „adrenalin“ a dynamika z řešení „co je za tím“.
Celkově se mi studovalo dobře. Měla jsem pocit svobody zkoumat to, co mne zajímá. Studium bylo pro mě kombinací logiky, kreativity a objevování, které mi sedělo, a zároveň mi dalo dostatečně pevný a odborný základ pro udržitelnost – oblast, která je dnes mou profesní i osobní cestou.
Jaké předměty vám přišly nejtěžší, a na které naopak ráda vzpomínáte?
Když jsem byla přijata na VŠB-TUO, šla jsem rovnou na Fakultu stavební. Měla jsem sen stavět mosty – připadalo mi to jako krásné spojení logiky, kreativity a trochu i hrdinství. Jenže pak přišla statika. A statika mi velmi rychle a velmi jasně ukázala, že tahle cesta nebude úplně moje. Po třech letech boje jsem u zkoušky neuspěla a došlo mi, že bych se v této profesi asi trápila víc, než je zdrávo.
Takže jsem si sedla, zhluboka vydechla a řekla si: „Dobře, mosty asi stavět nebudu.“ Ale nechtěla jsem zahodit tři roky studia ani se vzdát života na univerzitě. A tak jsem si vybrala obor, který mi seděl mnohem víc – Environmentální management. A tam to konečně „cvaklo“.
Bavila mě spousta předmětů, hlavně vodní hospodářství, výrobní a environmentální technologie a taky biotechnologie, kde jsme trávili čas v laboratoři. Tam jsem se cítila jak malé dítě v cukrárně – všechno mě zajímalo a všechno jsem chtěla zkoumat.
Když se dnes ohlédnu zpět, bylo to dobré rozhodnutí. Mosty jsem sice nepostavila, ale našla jsem obor, který mě opravdu naplňuje.
Neuvažovala jste o studiu jinde, ať už v jiném městě nebo v zahraničí?
Upřímně uvažovala. Ale život měl jiné plány. Do ukončení bakalářského studia jsem měla v Ostravě zázemí a jistotu, což je při studiu docela zásadní. A i když mě lákala představa studia v zahraniční, tak v té době jsem na to prostě nenašla odvahu.
Později, když už by mi zahraničí dávalo větší smysl a byla jsem si už i malinko jistější, tak měl život jiné plány a já musela volit mezi tím, co chci a co musím. Naučila jsem se zvládat školu, práci i život najednou, a byl to pro mne zásadní odrazový můstek do „dospělého života“.
Možná jsem tím přišla o klasický „kolejní život“ – večírky do rána, instantní polévky a sdílení pokoje s někým, kdo umí spát i během hlučné párty. Ale to je život. A ono to nakonec dopadlo všechno dobře i bez paštiky na topinkách ve dvě ráno.
Jak se jmenuje vaše pracovní pozice, na které na Univerzitě Hradec Králové působíte, a co je její náplní? Jak jste se k této práci dostala? Jste stále nějak odborně propojená s VŠB-TUO?
Má pozice se jmenuje koordinátorka udržitelného rozvoje. A má práce je hodně pestrá a kreativní, od nastavování strategie a plánů udržitelnosti, přes koordinaci projektu, tvorbu metodik a komunikaci s kolegy napříč univerzitou, až po různé ekologické iniciativy, workshopy a osvětové akce pro studenty i zaměstnance. Patří k tomu i sledování trendů v oblasti udržitelnosti a propojování se s dalšími univerzitami na národní či mezinárodní úrovni. Jednou řeším odpadové hospodářství, podruhé energetiku a obnovitelné zdroje, potřetí třeba biodiverzitu kampusu. A to mě právě na tom baví – žádný den není stejný.
Cesta k téhle pozici nebyla úplně přímočará. Po odchodu z akademického a výzkumného prostředí jsem si chtěla vyzkoušet něco jiného, tak jsem zamířila do soukromé sféry. A poměrně rychle jsem zjistila, že nejsem „businessově orientovaný“ člověk, a prostě jsem nebyla šťastná.
Když jsem balancovala, co vlastně chci dál dělat, uvědomila jsem si, že mi akademické prostředí chybí. Chybí mi jeho atmosféra, hodnoty i možnost tvořit něco s dlouhodobým dopadem a hlavně přesahem. Tak jsem začala hledat pozice, které by odpovídaly mému zaměření. A jednou jsem narazila na volné místo na UHK. Po přečtení inzerátu jsem si řekla: „To je přesně, co chci dělat!“ Přihlásila jsem se do výběrového řízení… a ono to vyšlo.
Díky tomu, že jsem vystudovala VŠB-TUO, mi chodil časopis Akademik. A právě v něm jsem narazila na rozhovor se současným koordinátorem udržitelnosti VŠB-TUO.
Řekla jsem si, že zkusím vytvořit most mezi univerzitami a oslovila jsem tohoto koordinátora – nejdřív kvůli sdílení dobré praxe a zkušeností, protože jsem na své pozici byla nová a neměla jsem ještě tolik vhledů do problematiky udržitelnosti na vysokých školách. Pak mě ovšem napadla myšlenka výměnné stáže mezi našimi univerzitami, protože jsem se chtěla víc dozvědět o fungování udržitelnosti na univerzitě zblízka a přenést tyto zkušenosti k nám na UHK.
A z toho nakonec vznikla úzká spolupráce, ze které těžíme dodnes. Pilotně organizujeme společné aktivity a zkoušíme nové způsoby, jak být ještě víc propojení. Na tom propojení oceňuji hlavně odbornost, nadhled a ochotu si kdykoli vzájemně pomoct.
Jaká je v současnosti vaše největší pracovní výzva? Co vás na vašem oboru nejvíce baví a naplňuje?
Moje pozice na univerzitě je poměrně nová – vznikla teprve v prosinci 2024. A když jsem na tuto pozici nastupovala, jedna z mých osobních vizí byla, aby se udržitelnost a má pozice dostaly do podvědomí, co nejvíce studentů a zaměstnanců. Ideálně v pozitivních duchu.
Chci lidem ukázat, že udržitelnost není žádná vzdálená teorie, ale něco, co se dá žít každý den v malých, úplně obyčejných krocích. A zároveň bych ráda představila environmentální témata tak, aby byla atraktivní, srozumitelná, zábavná a dávala smysl i těm, kteří se jim běžně nevěnují.
Současnou velkou výzvou je pro mě přinést univerzitě skutečný užitek a přesah – posunout ji v této oblasti dál, vyzdvihnout její hodnoty a ukázat, že to, co děláme, má reálný dopad.
A co mě na tom nejvíc baví?
Rozmanitost. Komplexnost. Mezioborovost. To, že jeden den řeším technické věci a druhý den lidské. Že musím občas umět ustát různé argumenty i hledat kompromisy. Že se pořád něco děje a já se můžu každý den naučit něco nového.
A samozřejmě kreativita. Baví mne hledat nové způsoby, jak téma udržitelnosti přiblížit lidem tak, aby je to nejen informovalo, ale hlavně inspirovalo.
Jak vidíte oblast svého působení (environmentální udržitelnost) za 10 let?
Že je možné, že budu asi bez práce – anebo naopak budu mít práce až moc.
Udržitelnost můžeme totiž vnímat trochu jako paradox – čím lépe ji děláme dnes, tím méně by nás jednou měli potřebovat. Ale realita je spíš opačná: výzvy rostou, čeká nás tlak na dekarbonizaci, nové standardy ESG (ESG ukazuje, jak je organizace „udržitelná“ nejen ekologicky, ale i lidsky a eticky), adaptace na změnu klimatu, cirkularita a technologické inovace.
Věřím, že za deset let už nebude potřeba bojovat tolik o pozornost environmentálních témat. Budou mnohem více integrovaná do běžného fungování univerzit, budou součástí rozhodování, velkých strategií i každodenních zvyků. Nebude to „něco navíc“, ale standard.
A upřímně? Já doufám, že u toho všeho stále budu. Protože mě to baví.
Čerpáte ze znalostí, které jste získala během studia na VŠB-TUO, i v současnosti?
Ano, čerpám. A víc, než jsem možná čekala.
Moje studium na VŠB-TUO mi dalo technické myšlení, schopnost dívat na věci systémově a v souvislostech – a to využívám v udržitelnosti téměř každý den.
Studium mi poskytlo teoretické základy, na kterých dnes stavím: od vodního či odpadového hospodářství, přes životní cyklus a společenské odpovědnosti, až po technické předměty.
A upřímně – díky technickému backgroundu se často nezaleknu ani „tvrdších“ témat, jako je energetika, data nebo různé analýzy. Naopak jsou to pro mne výzvy.
Takže ano, VŠB-TUO ve mně zanechala stopu, která je dodnes praktická, užitečná a překvapivě často se k ní vracím.
Jakou radu byste dala svému prváckému já?
Asi bych sama sobě řekla, ať si neberu tolik věcí tak vážně. A hlavně ať se víc bavím.
Dnes už vím, že spousta věcí se dá zvládnout i s lehkostí.
A jo… svoje prvácké já bych taky velmi důrazně poslala do zahraničí. „Prosím tě, jeď! Bude to dobré!“
A možná ještě jednu radu:
Chyby jsou v pořádku. Protože všechny, i ty nepříjemné, mě nakonec dovedly přesně tam, kde jsem dnes — spokojená a šťastná.
Jakou radu byste dal současným maturantům, kteří zvažují studium na VŠB-TUO a jaké jejím současným studentům?
Pro maturanty: Nebojte se zkoušet nové věci a nezůstávejte jen u toho, co znáte ze střední. Mějte přesah a dovolte si objevovat. Studium na VŠB-TUO nabízí spoustu možností – od různých oborů až po stáže, projekty nebo studium v zahraničí. Buďte otevření, ptejte se, zkoušejte. A hlavně: je úplně v pořádku, když dnes ještě přesně nevíte, co chcete dělat. Většina lidí to neví ani ve třiceti. Důležité je najít něco, co vás bude opravdu bavit a kde ucítíte jiskru.
Pro současné studenty: Využijte všech příležitostí, které vám škola dává – zapojte se do projektů, soutěží, stáží nebo studentských organizací. Naberte co nejvíce zkušeností. Tyhle zkušenosti jsou často stejně důležité jako samotné přednášky. A hlavně: berte studium nejen jako povinnost, ale i jako šanci objevovat, experimentovat a budovat kontakty, které vám později mohou otevřít dveře. Vysokoškolský život je skvělý, je to období, které vás formuje a může vám utvářet hodnoty. A pokud během studia zjistíte, že váš obor není ten pravý? Nebojte se ho změnit. Svět zůstane stejný. Spíš naopak – možná tím najdete cestu, která vám bude sedět mnohem víc. 
Máte nějaký zajímavý koníček, ať už souvisí nebo ne s vaší odborností nebo působením na VŠB-TUO?
Mám ráda pohyb, ve kterém se mísí svoboda, lehkost a dobrodružství. Miluju, kolo, lyže, inline brusle…a protože mne baví zkoušet nové věci, tak se momentálně učím na skateboardu. A když se vše podaří, tak příští rok se chci naučit surfovat. Láká mne ten pocit, kdy se vezu na vlně.
A úplně nejvíc miluju cestování „na punk“ – bez cestovky, jen s krosnou na zádech, spaní venku, táboráky, kempování, přechody hor. Baví mě poznávat nové kultury, mentalitu různých národů a vnímat úplně obyčejné věci, jako je třeba vůně země, ve kterém zrovna jsem. Takové cestování mi dává nadhled – člověk si uvědomí, co je opravdu důležité, a zároveň se krásně pročistí hlava i srdce.
A jak to všechno souvisí s udržitelností?
Snažím se volit věci a vybavení tak, aby dávaly smysl – když můžu, dávám přednost české výrobě, kvalitním věcem, které déle vydrží, nebo materiálům, u kterých mě zajímá původ.
Celé to pro mě vlastně není o „dokonalé udržitelnosti“, ale o přístupu: žít jednoduše, mít méně, zažívat víc a být co nejvíc v kontaktu s přírodou. To je moje největší dobíječka.
S absolventkou Lenkou Schreiberovou jsme se potkali na Art and Science, kdy nám pro Alumni přislíbila rozhovor. Děkujeme za spolupráci a přejeme naplněný pracovní i osobní život.
Foto: archiv Lenky Schreiberové