Pane inženýre, proč jste si vybral ke studiu Vysokou školu báňskou?
Když jsem chodil na jedenáctiletku (jedenáctiletá střední škola, ukončena maturitou), nejvíce mě bavila chemie. Ideální by bylo tedy studovat přímo chemii, v Pardubicích nebo Bratislavě, ale rodiče neměli dost peněz, aby to zvládli, takže jedinou možností, jak studovat, bylo zůstat doma, v Bohumíně. Hutnickou fakultu jsem si vybral proto, že v rámci výuky bylo hodně mé milované chemie. A také proto, že jsem měl budovu (na ulici Sokolská, kde poté sídlila Ekonomická fakulta) blízko domu.
Jak vypadalo Vaše studium? Co bylo jiné oproti studiu dnes, můžete-li to porovnat?
Nastoupil jsem na vysokou školu v roce 1958 a končil v roce 1963. Studium, a to už i na střední škole, resp. poté výběr školy vysoké, bylo hodně ovlivněno tehdejším režimem. Studium bylo náročné, vybavuji si dvě pro mě nezapomenutelné zkoušky, a to v roce 1959 zkoušku z mineralogie u doc. Waleczka, který měl nejvyšší propadovost na škole. Málem vyhodil i mne, že jsem nepoznal nejčistší hematit na světě z Kiruny ve Švédsku. Teprve po zvýšené bouřlivé debatě uznal, že nelze poznat to, co jsem nemohl vidět. Po cca 2 hodinách přebírání se exempláři nerostů ve vzorkovně hornické fakulty a správném určení dalších 19 vzorků mi dal za jedna. Druhá zkouška z elektrometalurgie u docenta Bůžka byla na infarkt. Písemku v 9 hodin a zkoušku s 10 studenty ocelařiny jsem jako jediný slévač absolvoval jako poslední v trojici. Co nevěděli oni ve dvou semestrech, jsem musel odpovědět já. Skončili jsme oba v 18.20 zcela vyčerpáni. To byla výborná plně zasloužená.
Začátkem 50. let ke studentům řádného studia (průmyslovákům a 11letky) přibyli rozhodnutím strany perspektivní dělnické kádry – členové KSČ s dvouletým studiem po absolvování střední školy v průběhu prázdnin. Mezi nimi byl samozřejmě markantní rozdíl ve znalostech, což někteří zkoušející odmítli uznat. Od mého spolupracovníka ve slévárně jsem slyšel, že profesor Zedník, zakladatel katedry slévárenství, poté, co odmítl dát zkoušku třem straníkům a uviděl další tři s odznaky na klopě, si ulevil: „Další s tím Kainovým znamením!“ Nevím, jaké byly následky, ale v roce 1953 zemřel ve věku 54 let.
A co studentský život?
V 60. letech došlo uvolnění režimu, mohli jsme tedy pořádat i studentské akce, Majáles. S tím se mi váže jedna vzpomínka. Námi organizovaný Majáles se konal 2. 5. (1. 5. byl Svátek práce, takže to nepřicházelo v úvahu) a byl dle pokynů strany nazván Festival mládeže. Po celém středu města u fakult se objevily metrové šlápoty vápnem s otázkou: Kam kráčí? a za rohem odpověď No přece na festival. Dnešní prostor středu města s elektrárnou Karolina ohraničoval asi 3 metr vysoký cihlový plot. Na něm se objevil vápnem pořízený nápis: A ta sviňa Karolina na festival nám tu dýmá. Jak se to zdá neuvěřitelné, tak i zkratka F.2.V. (festival druhého pátý) prý si někdo pletl a raketovými střelami V2W (německy čteno fau cvaj viktoria). A tak museli ubytovaní na kolejích přes noc nápisy odstranit.
Ve 4. ročníku pro nás Katedra slévárenství organizovala exkurzi po slévárnách Moravy a Čech. Pod vedením odborného asistenta Vondráka a se dvěma zahraničními účastníky (z Číny a Mexika) jsme autobusem navštívili MEZ Vsetín, Brno a skončili v Plotišti u Hradce Králové. Cestou jsme se vyfotografovali u Macochy. Katedra ocelařiny pro malý zájem přibrala i slévače a o prázdninách zorganizovala výměnu s Bergakademie Freiberg z NDR. Při návštěvě několika hutních podniků jsme pobyli i u moře na Rujáně. Jejich studenti pak navštívili Vysoké Tatry.
Jak vypadalo začátkem 60. let ukončení studia a nástup do zaměstnání?
Náš 5. ročník zažil pokus s dálkovým studiem, kdy jsme pracovali a chodili do školy jen co 14 dní na konzultace. Podnik, ve kterém budeme zaměstnaní, jsme si mohli najít sami. Já jsem měl štěstí, nastoupil jsem do Železáren a drátoven Bohumín, mohl jsem tedy zůstat doma a pracoval tam pak až do důchodu. Pokud se někomu nepodařilo najít si místo, dostal umístěnku. V té době se hodně nabíralo do železáren v Košicích, spousta mých spolužáků skončila právě tam. V té době jsem si vydělal 980 Kč hrubého, což bylo 840 Kč čistého. Pro srovnání, plat dělníka byl nějakých 1 200 Kč. A když jsem sháněl oblek na promoce, tak ten stál 3 měsíční platy.
Děkujeme, pane inženýre, za zajímavé vzpomínky. A prosím ještě o vyjádření, co byste vzkázal dnešním studentům.
Ve věku 85 let jsem po několika radách mladším sklidil i poklep na jejich čelo. Jde o problém po celá tisíciletí a proto jen 2 zkušenosti, které mi pomohly:
Vyslechněte zkušenosti předešlých ročníků o tom, co se jim ve styku s pedagogy osvědčilo, na co si dát pozor.
Pro nástup do praxe nepodceňujte znalost jazyků. Dnes angličtiny a, jak to dnes zní absurdně, nepohrdněte ruštinou. Války jednou skončí a Ukrajina bude příležitostí, protože jejich řeč neznáme a z naší ruštiny poznají, že nejsme Rusové a přijmou nás. A pořád bude velký zájem o v práci v zahraničních firmách dodávající suroviny, materiály a výrobky po střední Evropě. Tam je šance použití slovanských jazyků.
A buďte pravdiví, ale opatrní. Boj o místa mění charaktery (pokud je někteří mají), abyste nebyli zklamáni. Časy se možná změní k lepšímu, ale ne všichni lidé budou slušnější.
Děkujeme, pane inženýre, a přejem hodně zdraví a sil do dalších let.